Jelikož nejde upravit profil, nemůžu to aktualizovat...
BLOG V REKONSTRUKCI - ČLÁNKY, INFORMACE, RUBRIKY, OBRÁZKY...
Mám v plánu totálně překopat design a články, menu...blog čekají velké změny! :)
PŘIDÁVÁM OBRÁZKY, UPRAVUJI ČLÁNKY...


Moje kniha - 1.díl + info

13. prosince 2011 v 20:37 | tombraider.ng |  Moje povídka (příběh)
Jednou se mi zdál sen. Napsala jsem si ho a už ani nevím jak a proč, začala jsem pokračovat v příběhu. Psala jsem a psala..až jsem zjistila, že jsou to blbosti a místy ani nedávaj smysl. Tak jsem začala upravovat. Moc dlouho to netrvalo a upravovala jsem znovu i to, co už jsem přepsala a upravila jako 2. A pak jsem upravovala i ty nejnovější verze. No, upravovala jsem hodněkrát. Ještě vůbec nemám dopsaný příběh dokonce ani v těch prvních verzích. Příběh s největší praveděpodobností bude na 90% o tom, že na konci najdem stroj času. Ale bude to dlouhá cesta..přes různé země, které sice existují, ale místa jsou trochu vymyšlené. No, hodně vymyšlené..např. Vilcabamba.. :) Bylo to poslední ůtočiště Inků (uvažuju, že do příběhu vsadím i nějaké další informace o Incích, jelikož jsem na ně měla referát do dějepisu, tak o nich něco vím - a zajímají mě i tak, ve volném čase někdy..mám ráda hodně historii a hlavně mytologii nejen Inků). No, hlavní postavy jsou Alex, můj bratr, Terry, kamarád z dětství a já..a další postavy, některé z nich se budou častěji vyskytovat a některé míň. No, tady je první díl, kterým to všechno začalo, je to ta zatím poslední verze a ze všech ta nejlepší. Ostatní díly už (snad) budou ještě lepší..tím myslím, že bude mnohem víc akce a dobrodružství..doufám, že to bude dobrá kniha.. :) Další díly tu psát nebudu..ale až bude kniha hotová, tak dám vědět - bude to ooooobrovsky veeeeeelký úspěch..už se na ten den moc moc těším.. :)
Tady je první díl:

1.) ZVLÁŠTNÍ SEN
Bylo léto. Venku svítilo slunce a byl čas téměř na oběd. Ale jako obvykle se mi vstávat nechtělo. Zdál se mi zvláštní sen, který bych chtěla zažít. Tak tady je: Já, Terry, kterého znám už od svých dětských let (teď je mi čtrnáct) a Alex, můj bratr, jsme měli namířeno na řeku Avalon. Nevím, proč se jmenuje právě tak. Avalon je totiž ostrov z Artušovských legend, na kterém má být pochován sám král Artuš. Možná se řeka jmenuje Avalon proto, že ostrov i král jsou záhadní, stejně tak je záhada i to, do čeho řeka vůbec teče. Vědci tomu totiž už stovky let nedali žádné označení. Nikdo tedy neví, zda je to jezero, moře nebo něco podobného. Je to pouze řeka Avalon.

Tam, kde se Avalon podobá jezeru, má být ostrov, o kterém se vyprávějí všelijaké historky o hledačích pokladů, dobrodruzích, nebo pouze zvědavých turistech či dokonce o zatoulaných trosečnících, kteří se z ostrova již nevrátili. Z jednoho deníku, který našli potápěči v truhle (spolu i s dalšími cennostmi jako jsou například velmi staré hodinky, kompas, nebo prsteny a podobné věci) se dočetli, že tam byla nějaká obrovská masožravá potvora, co vypadala jako drak, měla veliké drápy i ostré zuby a mezi srstí měla bodliny. Myslím, že autor deníku měl hodně bujnou fantazii. My jsme měli v plánu ten ostrov projít a zjistit pravdu.

"Prostě to bude výlet na celý den do neznáma." upřesnil Alex. Doma jsme sbalili všechny věci, které by se mohly hodit. Terry už byl u nás a své věci měl v batohu. Všiml si, že Alex má nějaký neobvykle vystrašený výraz, takový, co mívá, když má jít na očkování nebo na kontrolu k zubaři. "Snad se nebojíš. K doktorovi nepůjdeš, neboj." uklidňoval ho Terry. Alex se jen kouknul a pokračoval v balení. Strašpytel to nebyl, ale měl trochu obavy, ne z velké příšery, ale z toho, co všechno na ostrově může být. Přece jenom na něm od dob posledního dobrodruha, který na ostrov zamířil, nebyl nikdo. Tím odvážlivcem byl Ezio Drake Croft. Mimochodem byl to dědeček mého dědečka, takže jsem ho neměla šanci naživo spatřit. On jediný to nezapomenutelné setkání přežil. Byl to slavný dobrodruh a cestovatel, který psal různé cestopisy, mezi které patří jeho nejslavnější dílo jménem Já a cesty za dobrodružstvím aneb cesta kolem středozemního moře, dále kolem břehů Afriky, poté do Australské divočiny a z ní směrem domů přes Čínskou zeď se zastávkou v Himalájích a přes Kazachstán rovnou domů. Slavný se stal i díky jeho neobvykle dlouhému nadpisu. Bylo to jeho poslední dílo, které dokončil. Jeho životní sen byl dostat se do Ameriky a prozkoumat ji. Začal psát začátek jeho nového cestopisu a stihl toho dost, ale pár kilometrů před jižní Amerikou se jeho loď Endurance dostala do silné bouře, která byla pro něj i pro ostatní členy posádky ta poslední.

No, vraťme se k nám. Obavy jsme měli všichni. Spíš takový ten pocit, že někde jdete a nevíte, co se stane, co na vás čeká. A nebyl to jen pocit, byla to skutečnost. "Máš všechno?" zeptal se mě Alex. "Jo..asi jo. Nůž mám, kompas a mapu taky..a další věci mám v batohu. Jídlo a pití bereš ty. Já vezmu i ten stan." řekla jsem. Terry se už nedočkavě ptal, jestli už vyrazíme. Měl totiž dobrodružství rád, stejně jako já. "Dobře, máme všechno. Pojď..hejbni kostrou Alexi." řekl Terry. Alex se vymlouval, že už jde, že čeká na mě. "Vem si ten svůj deníček, nebo zápisníček, nebo co to je a už pojď." Doopravdy je to zápisníček s nepromokavým obalem a beru si ho vždy, když někam jdeme. Mohl by se hodit. Už jsem ho použila v Paříži, abych se tam neztratila.Všechno jsme vzali a konečně šli k loďce.

Ani ne za čtvrt hodiny Terry zahlédl ostrov. Ale byl ještě celkem daleko. "Páni, země na obzoru!" vykřikl Alex. Když jsme se k ostrovu přiblížili, nebylo na něm nic zvláštního. Jen stromy, ze kterých vykukovalo několik menších skal, po kterých by se dobře lezlo. Pomalu jsme pluli kolem ostrova a přitom okusovali papriku. Byla opravdu výborná. "Je to obyčejný ostrov, stejně jako tahle obyčejná paprika." řekl Alex. Na ostrově se nic nehýbalo. Šlo jen slyšet šumění lesů a šplouchání vody.

Něco se náhle šustlo v křoví. "Co to bylo?" ptal se Terry. Ani jeden z nás mu však neodpověděl, strachy jsme totiž ani nemohli. V křoví něco stále vrčelo a my jsme byli asi necelý půl metr od břehu. "Nechcete se trochu vzdálit?" navrhla jsem. Popadli jsme pádla a uháněli jsme směrem od ostrova. "Uf..co to bylo?" ptali jsme se jeden druhého navzájem. "Možná masožravá potvora." usmíval se Terry. Přišlo nám to nemožné, tak jsme se smáli. Smích nás záhy rychle přešel. "Co to…" řekla jsem. Naše pádla jedno po druhém mizela v hlubinách Avalonu. Něco se pod námi objevilo a hned zmizelo za našimi zády v houští. "Co to k čertu bylo?" zeptal se Alex. Z jeho hlasu bylo poznat, že už není úplně v klidu. Ovšem to nebyl nikdo z nás. Začínali jsme částečně věřit pohádkám o ostrově.

Nezbývalo nám nic, než čekat, co se bude dít dál. Dlouho to netrvalo. Na ostrově si kráčel vlk a aby toho nebylo málo, loďka se začala hýbat ze strany na stranu. Terry vykřikl: "Co to je? To ta potvora umí i plavat?!" S každou sekundou jsme se blížili k ostrovu a také jsme byli blíž a blíž k hladině vody. Myslela jsem, že nás to u břehu vyklopí a my budeme jen další pochoutka vlka. "Přibližujeme se k tomu vlkovi!" křičel Alex. "Nepovídej! Toho jsem si vážně nevšimla!" řekla jsem mu na tu jeho pozdní poznámku. Byli jsme téměř u vlka, když se náhle ozvalo hlasité "DOOST!" Když jsme se vzpamatovali a já se podívala znovu směrem k ostrovu, vlk už tam nebyl. Nechápavě jsem se ptala Terryho a Alexe: "Hej. Kde je ten…" "VLK!!!!" doplnil mě Alex. Vyskočil z křovin přímo před nás! Mysleli jsme, že tohle bude naše poslední minutka. "Už je skoro tady." zašeptal Terry. Ubíhaly nám poslední vteřiny. Byl dva kroky od nás a v tom se ozvalo: "Omluvte ho. Kowalski! Vrať jim ty pádla! Chová se stále jako malé vajíčko." Nechápavě jsme se na vlka koukali. Pádla se opět objevila v loďce a my jsme byli šťastní, že nás vlk nechce sežrat.

"Kdo je Kowalski? Tučňák z Madagaskaru?" ptal se Alex. "Ne. Je to tučňák, ale z tohohle ostrova. Jmenuje se Lord Tučňák Kowalski z Avalonu. Věří, že má bohaté a mocné předky, proto to vznešené jméno. A nedivte se, všechno, co se narodilo tady na ostrově, umí mluvit. Kromě rostlin. Ale nic se nedostane pryč. Ani ptáci, ani ryby, ani hmyz, prostě nic. Tenhle ostrov má jakýsi ochranný obal, který nevidí nikdo, kdo nepochází z ostrova. Jen jednou se záhadným způsobem dostala pryč kulhavka zlatá." řekl vlk a vyprávěl nám, co to je a co se s ní stalo. "Proč se kdysi nikdo nedostal z ostrova zpátky živý? Dědeček mého dědečka se nikdy nezmínil o tom, jak se mu podařilo utéct. Dokonce ani nic nenapsal." zeptala jsem se vlka. "No…" odpověděl vlk "…je to pravda. Za dob mořeplavců tady žil jeden vlk. Jmenoval se Fenrir a popravdě řečeno, báli se ho všichni, dokonce i já. Vždy, když tu někdo zabloudil, nebo chtěl tenhle ostrov zmapovat, Fenrir se snažil zbavit se jich. Pomáhala mu i trojice jeho pekelných tučňáků. Vy máte štěstí, že tu již ani jeden z nich nežije. Váš příbuzný tu byl v době, kdy byl můj otec malý. Vyprávěl mi o tom. Byl to první člověk, který spatřil tento ostrov a žil dál."

"Da. Máte fakt kliku." řekl Kowalski z jeho úkrytu v křoví. Všichni jsme si i s tučňákem a vlkem ještě dlouho povídali a vydrželo nám to až do soumraku. "Myslím, že už asi půjdeme. Už se stmívá." řekl Terry. "Dobře, ale dejte si pozor, kde půjdete. Protože…" nedořekl vlk. "Proč?" ptala jsem se ho. "Bo Vilcabamba existuje!" doplnil Kowalski. "Co? Co je to Vilcabamba?" zeptal se Terry. "Je to město. Poslední útočiště Inků." odpověděl Alex. "Ale proč? Proč zrovna Vilcabamba?" pomyslela jsem si. To bylo vše, co jsme až do příchodu domů řekli.

To byl celý sen. Dál už nevím, co se stalo. Probudila jsem se. Ale byl to dobrý sen, ne? Opravdu by mě zajímalo, proč se mi zdál zrovna tento sen. Nic o Vilcabambě, Avalonu nebo ostatních věcech sem nečetla, nekoukala se na ně ani nic podobného. Prostě vůbec nevím, proč se mi zdál. Možná, že jednou do Vilcabamby zavítám, ale to ještě nikdo neví.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama